Tak vzniklo Káthmándú, město zasvěcené duchovní cestě k věčnosti. Míchají se zde obě nejpreferovanější náboženství – hinduismus a buddhismus. Jak typické pro místo na dávné obchodní cestě, po které proudilo zboží z Indie do Tibetu. Po staletí zde hospodařili lidé v souručenství s přírodou. Horské prameny spoutali a přivedli do města a čerstvá voda byla pro všechny obyvatele zdarma, úrodná pole uživila celé město i domácí zvířata.

Swayambhunath – nejstarší stúpa je dominantou města.

FOTO: archiv CK Arcadia Air

Současnost je trochu někde jinde. Původní tři stará města v horské kotlině obklopily obytné čtvrti a počet obyvatel velkého Káthmándú přesáhl milión. Výstavba nových domů přerušila na mnoha místech původně vytvořený komplex kanálů svádějící životodárnou vodu z hor do údolí a kdysi všem přístupné kašny jsou více méně vzácné.

Stinná zelená zákoutí jsou často vyhledávána k odpočinku, trocha osvěžující vody se vždy hodí.

FOTO: archiv CK Arcadia Air

Téměř vše se přizpůsobilo turistickému ruchu. Historické památky svou krásou, vůní a tajemnem lákají milióny zájemců z celého světa. Navíc je Káthmándú přestupní stanicí na vrchol světa – Mount Everest. Místa, kam se cizinci chodí kochat, jsou relativně čistá a bez rušivých vlivů. Památek je tolik, že cizí návštěvník města sotva stihne oběhnout ty nejvýznamnější a do šedých zón plných troubících aut a motorek ani nenakoukne. Vždyť jen prozkoumat všechny zajímavé budovy okolo náměstí Durbar je „práce“ na několik hodin.

Živou dominantou města jsou holubi. Milióny holubů.

FOTO: archiv CK Arcadia Air

Skoro všichni Nepálci jsou silně nábožensky zapálení a ctí dávné tradice, od malých dětí až po starce a stařeny vykonávají své každodenní obřady před svatyněmi. Ze všech koutů se na ně dívají oči soch uctívaných bohů, ať jde o Višnu, Šivu, Kálí, Ganéšu, Hanumana a z výšky stúpy Bodnáth trojice očí Buddhových.

Nejsvětější místo káthmándských buddhistů, stúpa Bodhnath, stojí u staré obchodní cesty.

FOTO: archiv CK Arcadia Air

Na konec (abyste trochu víc vnikli do hinduistických duší) tu mám jeden z božských příběhů:

Kdysi dávno a dávno, na šerém úpatí všech věků, se sešel sněm bohů, aby zvážil, kam ukrýt před člověkem nejvyšší ze všech božských tajemství. První promluvil Bráhma Stvořitel:

„Myslím, že nejlépe bude, skryjeme-li je na vrchol Himálaje. Jeho mrazivou strmost člověk nikdy nezdolá.”

Ale bohyně Kálí – která stejně jako vždy byla nejchytřejší ze všech – nahlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla: „Varuji tě, můj božský druhu. Posvátný Himálaj, pravda, je dosti strmý, ale člověk je bystrý a tuze zvídavý. A já ti pravím, že již velmi brzy, za několik znepokojivě krátkých miliard lidských roků, dobude člověk nejpříkřejší horu světa. A co pak bude s naším tajemstvím?“

Druhý se pak ujal slova moudrý Višnu Zachovatel a poněkud podrážděně prohlásil:

„Doufám, že víš, co mluvíš, milá Kálí. Pak tedy mám jiný návrh: spusťme své tajemství na dno oceánu. Jeho dusivou hloubku člověk nikdy nezdolá.“

Ale bohyně Kálí opět nahlédla do své kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, pousmála se a řekla: „I tebe varuji, můj božský příteli. Oceán, pravda, je hluboký a temný, ale člověk je vskutku velmi zvídavý. Uběhne pár prchavých miliard lidských roků a jeho plavidla už dosáhnou dna moří. A co bude pak s našim tajemstvím?“

Třetí, už značně rozzloben, promluvil sám Šiva Ničitel. „Kálí vždycky dělá jenom zmatky! Ale budiž, třeba na tom něco je. Potom nám nezbude než skrýt tajemství na Měsíci! A ať se Kálí neodváží tvrdit, že se člověk dostane až na Měsíc!“

„Já velmi lituji, že zdržuji chod božské rady,“ odvětila Kálí, „ale i tebe, můj milý, musím varovat. Chladná luna, pravda, je vzdálená a pustá, ale vy pořád nechápete, jak moc je člověk zvědavý. Už za křehký okamžik miliard lidských roků přistane člověk na Měsíci a co pak bude s naším tajemstvím?“

Šiva, Višnu, Brahma a Kálí

FOTO: kresba, L. A. County Museum of Art

To už bylo na tři bohy příliš! Rozlíceni svatým hněvem vrhli se na nebohou Kálí a jeden přes druhého křičeli: „Už máme dost tvých zpupných řeči, Kálí. Jsi-li tak chytrá, jak se tváříš, nuže sama nám řekni, kam ukrýt naše božské tajemství?“

Ale Kálí už dávno předtím pohlédla do své nesmírné kruhové paměti, jež hledí vpřed i vzad, na dotaz byla připravena, sladce se usmála a odpověděla: „Mí drazí druhové! Mám návrh: ukryjeme je přímo do člověka. A já vám ručím za to, že člověk – který je opravdu moc zvědavý a bystrý – v jeho hledání zleze vrcholky nejstrmějších hor, potopí se na dno oceánu, proletí za ním celý nehostinný vesmír, ale aby je hledal sám v sobě, na to doopravdy hned tak nepřijde!“

Bohové zvážili její řeč a pak ji uposlechli. Jak Kálí řekla, tak se stalo a božské tajemství zůstalo tajemstvím dosud.